Lukáš Hodis

Kdo jsem

Ahoj, jmenuju se Lukáš a jsem kombinace nadšence, dokumentaristy a organizátora s vášní pro umění, divočinu a příběhy, které v sobě nesou sílu něco změnit. Ano, přesně tak – můj svět voní po dobrodružství a kousek toho divokého neznáma se mi tak nějak dostal do krve. Když zrovna neplánuju nějaký bláznivý projekt, třeba expedici do Konga se skupinou českých umělců, pak mě pravděpodobně najdete někde na festivalu nebo nad projektem, který má smysl a přináší něco podstatného v našem nahlížení na svět.

Kongo? Jo, to mě jen tak nepřestane lákat. Už potřetí jsme tam s partou nadšenců vyrazili, abychom zachytili příběhy slonů a tvrdou realitu pytláctví. Pro někoho je to možná vzdálený problém, pro mě je to srdeční záležitost. Není to o tom jen přijet, pokochat se a zase odjet. Kongo jsme zažili až do morku kostí: stopování slonů za tmy, táboření na Čokoládových pahorcích, plavba po řece v pirogách a odvážné kroky do hlubin zákulisí černého trhu se slonovinou. Z tohohle zážitku vznikají umělecká díla, která nejen že mluví o krásách divočiny, ale svou dražbou financují další ochranu slonů. Tady to totiž nekončí jen u obrázku na zdi, jde o příběh s dopadem, který se dotýká životů, zvířat i ekosystémů.

A když se vrátím do Čech, proměním se v spoluorganizátora a udělám vše pro to, aby Olomouc ožila víc než kdy dřív. Festival Olomouc (o)žije je o tom, co mám rád – komunita, hudba, umění a společný zážitek, co v lidech zůstane. V roce 2024 se Olomouc otřásla v základech: přes 120 hudebníků, 25 tisíc návštěvníků a celý tým lidí, kteří tomu dávají srdce. Baví mě, když se ráno sejdeme k snídani na Horním náměstí a večer slavíme u elektro stage nebo popíjíme „betonový“ Becher & Tonic u baru, který jsme postavili ze skutečné stavební míchačky. Každý detail a každá vzpomínka je součástí něčeho většího – příběhu o městě, které žije a dýchá s lidmi, kteří se nebojí bavit, tvořit a společně něco měnit.

A pak jsou tu i příběhy těch, na které svět často zapomíná. Moje práce v dokumentu se občas dotýká životů, o kterých se nemluví snadno, ale mají svou sílu. Jako příběh „Nitěnek,“ dvou sester, které život vůbec nešetřil, ale které svým odhodláním a silou překonávají nepředstavitelné zkoušky. Moje práce není jen o tom, co vidíte – jsou o tom, co nevidíte a co zůstává uvnitř každého, kdo se podívá pod povrch. Baví mě připomínat, že lidé kolem nás mají svá tajemství, svá trápení a své sny. Předsudky a rychlé soudy jsou něco, co chci měnit, jeden příběh za druhým.

Takže jestli hledáš někoho, kdo se nebojí neznámého, kdo rád vezme batoh a vyrazí někam, kde se to neobejde bez trochy adrenalinu a odolnosti, nebo někoho, kdo chce, aby jeho práce něco znamenala, klidně napiš. Možná si k tomu všemu ještě dáme ten „beton“ z míchačky.